Proti proudu času

Psát o tvorbě fotografa Jiřího Stacha není snadným úkolem. Její mnohovrstevnost a tichá soběstačnost, pohybující se mimo exponované proudy výtvarného dění, nevyžaduje žádnou teoretickou dostavbu a k odůvodnění své autenticity nepotřebuje zařazení do toho či onoho směru. Při rozhovorech autor ochotně sdílí své poznatky a postřehy, zůstává však pocit, že nitro jeho myšlenkového světa se nám plně neodhalí. Je naopak na nás, abychom učinili potřebné kroky (každý přitom po svém) ke středu autorova labyrintu. Cestou poznáváme jeho temně laděnou poetičnost, jeho osobité reflexe lidské mikrosféry a kosmické makrosféry, a když je pak jasné, že nám pomyslný cíl ústředního tvůrčího bodu přece unikne, uvědomíme si, že právě tato cesta, nikoliv její definitivně objasňující závěr, je podstatou Stachova života a díla. Klasický, lineárně pojatý biografický výklad by proto nedokázal vystihnout ducha a smysl Stachova mystifikačního, časovou posloupnost popírajícího projevu. Do jeho elegantně groteskního kaleidoskopu se lze dívat pouze neustále pootočeným úhlem pohledu. Je koneckonců lépe jeho enigmatické poselství přijmout bez pokusu o věcnou analýzu - šerosvit, ze kterého se jeho symboly vynořují, zároveň představuje účinně ochranný rámec autorova hravého ztvárnění jevů i času. I když snaha o strukturování dila Jiřího Stacha do formální chronologické posloupnosti je marná, autor nepřistupuje ke své práci zcela bez koncepční osy. Během posledních zhruba třiceti let vzniklo několik volných cyklů, které autor průběžně doplňuje a rozšiřuje. Tři nejdůležitější cykly jsou 'Z rodinného bestiáře', 'Natura magica' a 'Pinhole blues'.

Fotografická dráha

Od svých jedenácti let, kdy Jiří Stach poprvé ucítil vůni vývojek v temné komoře, je pro něj fotografie nejen klíčem k vnímání reality, ale i zprostředkovatelem jeho bohaté vnitřní imaginace. Počátky jeho fotografického dialogu v heroické éře bakelitu v druhé polovině 50. let 20. stoleti vedly k technicky a obsahově vyspělejšim etapám, k nimž přispělo studium na Střední průmyslové škole grafické v Praze (1958-1962) a na pražské FAMU (1966-1972). Spíše než formální rámec akademických kurzů pomohlo jeho vývoji podnětné prostředí kulturního života 60. let. V té době lze spatřit v jeho fotografických setkáních se světem filmu a divadla (byť možná nepřímou) vazbu s podstatným rysem, který charakterizuje snad celou jeho volnou tvorbu: pojetí umělého světa, ve kterém se reálné a fiktivní prvky prolínají podle představ svého stvořitele jako metaforický obraz světa. I když Stach také fotografuje nalezený svět bez autorských zásahů, převládá v jeho díle pocit, že hravost, až spontánnost jeho práce je součástí pečlivé a promyšlené inscenace. V tom však spočívá odvěká dovednost umělce - vynakládat velké úsilí tak, že dílo pak v divákovi budí naopak dojem lehkosti a svou syntezí reálného a magického nás vtahuje do symbolické roviny znaků a poselství.

Tvůrčí těžiště

Jako člověk, jehož život je těsně spojený s Prahou, s městem metafyzické dynamiky baroka, existenciální fragmentace kubismu a poetické konfrontace nesourodých urbanistických detailů, se Jiří Stach nesnaží o žádný koncepční program, ani nemusí - úhel vidění, který se projevuje v jeho fotografiích, je mu přirozeně (až geneticky) daný jedinečností prostředí, ze kterého vychází. Složitý kulturně-společenský uzel střední Evropy je hlavním těžištěm Stachových tvůrčích reflexí. Pokud se označuje za kosmopolitního člověka, má na mysli vrozenou schopnost nerozlišovat mezi domácími a cizími vjemy a zkušenostmi. Nelpí na apriorní exkluzivitě jednoho prostředí; jeho kulturní paměť a vědomí se naopak doplňuje a formuje podle toho, jaké místo v něm inspiruje silný vztah. Dvě taková místa mluví za mnoho. První je zámek v jižních Čechách, stavba ve stylu selského baroka s autentickým charakterem nezkaženým rekonstrukčními pokusy o modernizaci. Jako spoluvlastník zámku tam Jiří Stach tráví letní měsíce šťastně odříznut od rušivého pražského lidského provozu. Přiměřené dávky samoty, které tam autor prožívá, jistě pomáhají k procesu myšlenkového tříbení. Povahově by se dalo popsat Jiřího Stacha jako společenského introverta - tyto zdánlivě protikladné rysy projevuje v tom, jak jsou pro něj důležité silné vazby přátelství, přitom však vždy nenápadně chrání soukromí vlastního nitra. Nelze si představit společenštější zemi, než Itálii, kde Stach má (kromě rodinných kořenů) jakousi svou krajinu duše. Kromě kultivovaného životního stylu, který si užívá během pobytů se svými nejbližšími kamarády, nabízí mu Itálie zcela zásadní možnost přiblížit se k vrcholným jevům evropské kultury, zejména k těm renesančním, a pochopit jejich smysl in situ, v jejich celistvosti. Ostatně takto chápe vlastní dílo, jako ohnisko řady souvislostí. Druhé místo, které má pro Jiřího Stacha význam, je malé toskánské město Pitigliano, etruský skvost zasazený do krajiny, který se dodnes ozývá vzpomínkami na renesanční mistrovská díla.

Vesmír v kávě, život v kameni

Snad nejšíře pojatý cyklus v díle Jiřího Stacha je jeho kolekce 'Z rodinného bestiáře'. Jde o postupně vybudovanou vizuální kroniku autorových intimních reflexi, zčasti vytvořenou úzce konfrontovanými fotografiemi, kresbami a psanými (většinou nedešifrovatelnými) poznámkami. Mísí se tu ryze osobní odkazy s artefakty obecnějšiho civilizačního významu, čerpané především z nejpříznačnější 'instituce' středoevropského městského života - z kavárny, místa ritualizovaného marného čekání a nesčetných prosaických mikromytologií, kde se v ovzduší vychutnané polemičnosti střetávají a navzájem ovlivňují nejrůznější postoje. Kromě jeho studentských let, kdy se věhlasná pražská kavárna Slávie pro něj stala mistem setkání a poznání, později vídeňské kavárny Sperl, Central a Museum Café, figuruje v životě Jiřího Stacha ještě jedna kavárna, ne reálná, ale doslova vysněná: Café Stein. Jedná se o motiv z opakovaného snu o kamenné kavárně. Původní Café Stein stálo na břehu Vltavy, postupně se počalo stěhovat, jak v prostoru, tak v čase. Slovo ,Stein' příznačně v sobě nese skrytou symboliku: kromě doslovného významu 'kámen', má pro autora Stein hlubší osobní význam jako původní příjmení jeho otce, který se po návratu z koncentračního tábora přejmenoval, aby zajistil své rodině bezpečnější život v poválečné české společnosti. Café Stein se objevuje v různých podobách ve Stachových diářích, jejichž stránky se hemží kreslenými a fotografickými obrazy nejrůznějších fantaskních útvarů reflektujících mystifikační vnímání přírodního světa. Planetární, architektonické a vegetativní tvary zde vytvářejí pečlivě skládanou koláž, naznačující složitý kaleidoskop vědeckých myšlenek, konkretizovaných naléhavě nesrozumitelnými anotacemi, grafy a matematickými souřadnicemi. Nalepené na stránky skutečné úřední knihy s kolonkami a očislovanými položkami působí tato úsměvně nerozluštitelná kronika jako reminiscence na heroický úžas praotců moderní vědy, na elegantní aparaturu rakousko-uherské byrokracie a možná i jako hravá ironizace totalitní éry, poznamenané demoralizující mocí razítka a úředního spisu. Další výrazný motiv, 'Mon chapeau', představuje klobouk, jak se mysteriózně vznáší nad hrncem obklopeným množstvím bezcenných starých předmětů. Klobouk tím získává zvláštní přítomnost, balancující mezi nostalgickou spekulací a Kafkovsky (či Gogolovsky) fetišistickou nezávislostí. Podobným procesem prochází banální drobný předmět jako burský oříšek, který se proměňuje v monumentální objekt hodný 'vážné' analýzy, Kultivovaná absurdita podobných výjevů však není samoúčelná: za jejich jemnou ironičností tušíme skutečný úžas z překvapivých až humorně provokativních tvarů, které nám příroda nabízí. Autor si vychutnává čerstvé poznatky a baví se jejich zařazováním do nově vytvořených (byť zcela fiktivních) schémat, což vzdáleně evokuje éru romantického objevitelství 19. století, jenže je tu zároveň cítit i zásadní krok dále, do kosmologické roviny. Stachova fascinace pro vesmírný chaos, který v sobě naopak skrývá řád, je zároveň vzpomínkou na průkopnickou epochu Einsteinových badatelských průniků do samotného fungování kosmu. Obskurní, intimně mýtotvorná řeč Stachových fotografií a kreseb představuje poetickou výzvu k přehodnocení postavení člověka v kolosálním 'vesmírném stroji', který o vlastním přesložitém chodu sám nic neví. Autorovo visionářství má však obě na zemi: člověk stojí udiveně jako v imaginární observatoři před krásnou divností přírody.

Stavby mysli

Vedle fascinace pro obrazotvorný potenciál organických tvarů Ize ve fotografii a kresbě Jiřího Stacha sledovat další výraznou koncepční linii, ztělesněnou například zmíněným Café Stein. Autor se stále vrací k imaginativnímu pojetí architektury jako ke fantasknímu zhmotnění civilizačního dění. Mraveniště, obytný vor, pyramida, opevněné město a další drobně vyobrazené konstrukce svědčí o autorové narativním chápání světa a jeho jevů. U něj však příběhy zůstávají vždy jen naznačené. Stach neilustruje, ale vytváří prostor pro mýtus, který se odehrává paralelně k naší realitě. Ve své osobní mytologii nám autor představuje přístroje proměny, úsměvnou víru v nemožné, která místy evokuje dadaistické divadlo marnosti. Charakteristickou 'jinakost' Stachových fotografií podporuje jejich výhradně černobílé provedení, stojící mimo definovatelný čas. Zastavení času (něco tak fundamentálního v povaze fotografie) hraje u Jiřího Stacha významnou úlohu v přetržení souvislého toku vnímání - zejména jeho kavárenská zátiší, 'zmražená' v prudkém pohybu, či lépe řečeno letu, navozují surreálný pocit 'vykolejené' reality. Nelze tu přitom necítit vzdálenou ozvěnu manýristické fascinace pro řízenou nestabilitu a iracionální prostorové efekty.

Obraz tvůrce

Občas se Jiří Stach sám objevuje ve svých fotografiích; nejde však o autoportrét, ale o motiv tvůrce vtažený do vlastního mystifikačního dění. Autora zde vidíme při jeho 'výzkumech', jindy se nám jeví jako pokusný králík při rentgenování plic podomácku vyrobeným přístrojem. Tim se jeho fotografický koncept blíží k performanci.

Pozoruhodná příroda

Při pohledu na jeho mystifikující pojednání přírody a vesmíru v tematice autorova cyklu ,Natura magica' nelze necítit další intuitivní návaznost - na pseudovědecké mystérium rudolfinských alchymistů. Dramatické použití světla silně zvýrazňuje plastické vlastnosti fotografovaných předmětů, sugestivně tvarované ovoce či zelenina, které v tomto doslova 'jiném světle' získávají magický, mnohdy i erotický vzhled; hrušky se proměňují ve smyslný ženský akt, okurka se vznáší ve vzduchu jako kosmické těleso, kedlubna kráčí krajinou na dlouhých tenkých nohách, 'divoká' mrkev vybavená ostrými drápky létá po temné obloze a vnitřek vlašského ořechu se nám dívá do očí jako zadumaná pololidská tvář. Ze zrcadleného shluku ovoce se vynořuje přízračný arcimboldovský portrét. V těchto pracích uplatňuje autor naplno možnost fotografického přepisu přírodních jevů a jejich nabití asociativní symbolikou. Najdou se zde (byť patřičně ironické) stopy po gotickém románu z přelomu 18. a 19. století v důrazu na tajuplnost, temnotu, excentricitu a bláznovství, a na pomíjivost života se svou krásou, která zákonitě končí v prachu. Hrubé orámování těchto výjevů a jejich okouzlené znovuobjevení přírodního světa v nás vyvolává reminiscencí na díla, která vznikala na samém počátku fotografie.

Pohled na svět

Vzhledem k Stachové příznačně 'kabinetnímu' vidění jevů kolem sebe není přitom překvapující, že fotografický nástroj, který odpovídá nejvice jeho tvůrčímu naturelu, je právě camera obscura neboli dírková komora. Holá bedna, s dírkou místo objektivu, která zachycuje svět jako bezprostředně promítaný inverzní obraz na film. Přístroj, který již v 11. století pomohl k pozorování zatmění Slunce a který se stal v 16. století uměleckou pomůckou při perspektivním kreslení přírody, zůstává ve Stachových rukách v těsném kontaktu s přírodním světem, putuje s ním na jeho cestách a zachycuje jeho vizuální zážitky. Dírková kamera se stala technickým prostředkem i součástí názvu cyklu 'Pinhole blues'; pracný postup, který si tento způsob fotografování vyžaduje, je tou nejlepší výzvou Stachově promyšlenosti, trpělivosti a důkladné profesionalitě. Takto fotografovaná scéna se jeví ostře, se zvláštní hloubkou, až deformovaně. Snový charakter těchto prací nevyplývá z nejasnosti fotografie, ale naopak z její konkrétnosti. Nejde však o konkrétnost racionálního realismu, ale o eclastickou konkrétnost jakéhosi surreálního přetavení. I když se Jiři Stach vysloveně nehlásí k žádnému historickému či modernistickému hnutí, jeho vizuální řeč založená na rozložení souvislé skutečnosti do jednotlivých znaků a jejich následné znovupropojení v řeči jemně halucinatorních představ připomíná obdobné výrazové mechanismy surrealismu. Stachovy lehce přízračné fotografie camerou obscurou zachycují komplexnější obraz světa než nepohyblivý zlomek zobrazené reality. Naznačují tušený psychický celek, kde čas, prostor a pohyb hrají rovnocenné úlohy.

Realita?

Jiří Stach si ve své tvorbě posledních třiceti let vytvořil zcela ojedinělý imaginativní svět. Nikdy se přitom nevěnoval prosazování vlastního postavení na kulturní scéně, aktivně nevyhledává možnosti vystavovat, aby se zviditelňoval před publikem. Při každém příležitostném zveřejnění jeho fotografií se však výrazně zapsal do paměti diváků. Řadí se spíše k cenné české tradici solitérního tvůrce, který poutnicky kráčí vlastní krajinou a nebere příliš ohledy na 'aktuální' dění kolem sebe. Princip mystifikace se prolíná celým jeho dílem: vymezuje hranice jeho osobité tvůrčí domény, která však není tak uzavřena do sebe jak se na první pohled může zdát. V rámci svého každodenního života se totiž neustále pohybujeme uprostřed 'běžných' mystifikačních procesů společnosti - nevědomě se necháváme zmást záměrně falešnými spotřebitelskými či ideologickými signály. Ve své osobité výpovědi si Jiří Stach s jevem mystifikace vtipně a otevřeně pohrává. Úsměv, který v nás vyvolává, však tiše doprovází závažnější otázka o klamné interpretaci skutečnosti a jejích historických dopadech na osudy člověka.

RICHARD F. DRURY